Zdeněk Orct slaví jubilejní 50. narozeniny: Všechny moc zdravím, vzkazuje do Kladna bývalý gólma

„Jestli si to dobře vybavuji, když jsem přišel na Kladno, bylo 50 let Mirkovi Krásovi a já si říkal, že už je pěkně starý. Teď slavím padesátku já a musím říct, že hlavu mám stále jako puberťák, ale tělo se občas ozve. Ale beru to tak, jak to je,“ řekl na úvod rozhovoru pro web Rytířů Zdeněk Orct.

Jste rodák z Liberce, ale vaše kariéra byla spojena především s Litvínovem a Kladnem. Jaké byly vaše začátky?

Když jsem působil v liberecké mládeži, liberecké áčko hrálo až třetí nejvyšší soutěž. Okolo mých šestnácti let se ozval Litvínov a Jihlava. Tyto kluby mi nabídly, abych k nim z Liberce odešel. Jenže táta mi řekl, že se hokejem nikdy živit nebudu, a abych si nejprve dodělal školu. K tomu dodal, že pokud o mě stojí, ozvou se i pak. Já tedy školu dokončil a Litvínov se skutečně ozval, tak jsem na to kývl a odstěhoval se tam.

Poté jste se stal jedničkou Litvínova, kde se vám dařilo tak moc, že jste jako trojka na mistrovství světa 1993 slavil bronz. V sezoně 2001/02 jste začal chytat na Kladně a vydržel tu osm sezon. Na co z působení u tehdejšího Vagnerplastu či Rabatu nejraději vzpomínáte?

Má kariéra je spojena především s Litvínovem a Kladnem, takže na celých osm let vzpomínám jen v dobrém. Nedá se na to zapomenout. Přitom jsem byl téměř před podepsáním smlouvy do Třince, ale rozhodl se nakonec pro Kladno, a to i pro skvělé a férové jednání i vzdálenost mezi Kladnem a Litvínovem.

Nejhorší vzpomínkou byl sestup Kladna hned v mém premiérovém ročníku, ale na druhou stranu mám nádherné vzpomínky na okamžitý postup zpět. Já o tom nikdy moc nemluvil, ale v době, kdy jsme sestoupili, jsem řešil celkem velké rodinné problémy. Rozváděl jsem se. Nechci to na ten neúspěch svádět, ale určitě to mělo také svůj vliv. Naštěstí se mi to podařilo odčinit tím následným postupem a bylo z toho krásných osm let.

Jste s někým z Kladna v kontaktu?

Určitě ano, hlavně s masérem Vláďou Malým, kterého budu i zvát na padesátiny. Jinak nejčastěji potkávám Radka Gardoně, Martina Procházku, Libora Procházku nebo Pavla Pateru. Nerad bych na někoho zapomněl. Je škoda, že Kladno vydrželo v extralize jen rok, jinak bychom se potkávali více a s více Kladeňáky. Když ale člověk na Kladno přijede a potká třeba Míru Krásu, tak mu naběhnou všechny vzpomínky a vše se v paměti zase oživí.

Vy jste byl shodou okolností u toho, kdy Kladno po posledním zápase v Litvínově opět spadlo do první ligy, stál jste na litvínovské střídačce. Jaké to pro vás bylo?

Je jasné, že jsem to bral úplně jinak, než kdyby to bylo proti nějakému jinému týmu. Já jsem někdy v prosinci své paní řekl, že doufám, že poslední kolo nebudeme hrát s Kladnem o záchranu. Pak jsem si říkal, proč jsem takovou kravinu plácl, protože se to skutečně naplnilo. Přijde mi, že když něco takového řeknu, tak to tak dopadne. Nerad bych urazil jiné extraligové kluby, pád žádnému nepřeji, ale Kladnu jsem ho nepřál ze všech nejvíce.

Hráčskou kariéru jste ukončil po sezoně 2013/14 v prvoligovém Ústí nad Labem a poté se vrhnul na kariéru trenéra brankářů. Byla mezi tím nějaká pauza a odpočinek?

V Ústí jsem se poznal s Pavlem Francouzem a poslední dva roky jsem se tam pomalu připravoval na to, že bych mohl jít touto cestou. Měl jsem však v záloze i jiné varianty, jelikož o tom, zda se vám povede se prosadit jako trenér, rozhoduje řada faktorů. Naštěstí to vyšlo, jsem za to rád, protože hokej dělám od svých sedmi let a baví mě to dodnes.

Doma jste tedy v Litvínově?

Ano, ale část rodiny mám stále v Liberci. Otec tedy bohužel zemřel, ale máma a sestra tam dodnes žijí. Považuji se však za Litvínováka, přeci jen tu žiji od svých osmnácti let.

A co rád děláte ve volném čase?

Ono je to takové ohrané. Já souhlasím s mojí paní, že je to jen hokej, hokej, hokej. Děti jsou už odrostlé. Když tedy chtějí, tak přijdou a trávíme čas společně. Jinak se starám o barák a o pejsky. S těmi v těchto dnech, kdy jsou ta omezení kvůli koronaviru, chodím ven, a to ujdeme třeba i deset kilometrů. Alespoň se jim díky této mimořádné situaci mohu více věnovat. Ono tím, že vedle Litvínova působím ještě u reprezentace, tak toho volna moc není. Když už ale je, snažím se ho věnovat hlavně manželce a těm dětem.

Dodnes jste velmi oblíbený mezi kladenskými fanoušky. Vzkázal byste jim něco?

(usměje se a zamyslí) Z toho běhá mráz po zádech. Mám husí kůži. Oni ti kladenští fanoušci jsou dost podobní těm litvínovským. Jsou jiní, strašně oddaní, skvělí. Samozřejmě, že vám nikdo neřekne, že fanoušky toho nebo jiného klubu nemá rád, to by byl blázen. Ale já říkám zcela upřímně, že nosím kladenské fanoušky v srdci. Když jsme v roce 2002 spadli, tak mi mnozí nadávali, pískali na mě. Bylo to ale oprávněné, nezlobím se na ně. Pak jsem se to ale těm fanouškům snažil vrátit a naštěstí se to tím návratem povedlo. Je ale vážně obdivuhodné, jací fanoušci na Kladně jsou a jak ten klub podporují. A to přesto, že musí být často trpěliví. I díky nim na Kladno rád jezdím a má to tak i má paní.

Na závěr bych rád všem popřál hlavně hodně zdraví a všechny do Kladna moc zdravím.

Zdeněk Orct od kladenského klubu dostal speciální dres, který symbolizuje historii i současnost a nechybí na něm ani "padesátka".

Další letošní jubilea

Vedle Zdeňka Orcta letos oslavili či oslaví kulatá jubilea i některé další osobnosti z historie kladenského klubu. V únoru oslavil 75. narozeniny Zdeněk Nedvěd starší a 90. narozeniny Václav Fröhlich. V květnu oslaví šedesátiny bývalý obránce a trenér kladenské mládeže Petr Tatíček starší a v červenci sedmdesátiny Jiří Kuchler starší.

„Všem těmto legendám jsme chtěli předat k jejich jubileím malý dárek. Kvůli pandemii koronaviru to však bohužel po uplynulé sezoně nevyšlo. Věříme, že to vyjde hned, jak to jen současná situace dovolí. Jménem celého klubu bych rád všem oslavencům popřál jen to nejlepší a v těchto nelehkých dnech hlavně pevné zdraví,“ vzkazuje Lukáš Jůdl, tiskový mluvčí Rytířů Kladno.